Nebude to až tak těžké, pokud jí dáme pozvání, které nelze odmítnout, a jež vyjádříme i svými opakovanými válkychtivými skutky a naši početní ozbrojenci vystoupí se zbraní v ruce někde na ukrajinsko – ruské frontě, a je jedno či na zemi či ve vzduchu.

Verbální pozvání již přišlo, naštěstí nikoliv od našich příslušných ústavních orgánů, ale jen od pana Dalibora Dědka, v článku: „To jsme skutečně takoví zbabělci, že necháme Ukrajinu padnout?“ Ve svém textu autor dále říká: „Kde jsou naše stíhačky? Ukrajina volá o pomoc a nežádá, aby NATO napadlo Rusko. Chce jen vyhnat agresora, který napadl jejich území… Proč, když se nedokáže dohodnout všech 30 členských zemí, nezasáhne žádná z nich na vlastní pěst? Právo na to máme. Nechce se mi věřit, že státníci vyspělých demokratických zemí nechají ve 21. století zabíjet Ukrajince kvůli své zbabělosti a strachu.“

Samozřejmě zásadně nesouhlasíme s jeho válkychtivými tvrzeními a závěry. Též nás zaráží, že ve zveřejněné anketě téměř dvě třetiny hlasujících se vyslovilo pro to, abychom vojensky zasáhli do ukrajinsko–ruského konfliktu. Vláda ČR, pokud víme, se k takovému řešení naštěstí nepřihlásila. První nebezpečné kroky v tomto směru signalizoval prezident republiky. Uvažuje, nebo uvažoval, o poskytnutí výjimky ze zákona, který zakazuje službu v cizích armádách, a tak, či jiným způsobem, umožnit asi třem stům našich dobrovolníků odjezd na ukrajinskou frontu. Věříme však, že ani kdyby k tomu došlo, nebude to Rusko považovat za důvod, aby proti nám použila nové zbraně hromadného ničení, např. termobarické zbraně, které má ve svém arzenálu. Teprve v další eskalaci konfliktu mezi Západem, který by vystoupil na podporu Ukrajiny, a Ruskem, by mohlo dojít k užití jaderných zbraní, nejen těch taktických.

V. Bříza z „Institutu politologických studií“ píše ve svém článku, který jsme dnes též vyvěsili na našich stránkách: „Pokud by k takové válce došlo, tak by to mohlo vyhubit všechen život na zemi. „Ale paradoxem je, že by to v podstatě byla i válka nejkratší. Ona by trvala asi 2 hodiny“, skončila by však zničením.

Tento uvedený závěr, pokud si ho jen trochu domyslíme, nemůže z nás nikdy udělat přátele války, ale naopak vědomě mírumilovné lidi. Společným cílem nás všech by měla být snaha, aby se konflikt dále nešířil, nenabýval nebezpečnější tvář. Samozřejmě současně, pokud to bude jen trochu možné, usilovat o příměří, následné zastavení všech vojenských operací na ukrajinsko – ruských bojištích –, a tolik žádoucího míru.

Proč, když se nedokáže dohodnout všech 30 členských zemí, nezasáhne žádná z nich na vlastní pěst? Právo na to máme. Nechce se mi věřit, že státníci vyspělých demokratických zemí nechají ve 21. století zabíjet Ukrajince kvůli své zbabělosti a strachu.